3) Hlavního hrdinu nikdo nechtěl hrát

Christian Grey není sympatická postava. Jistě, řada divaček jej možná bude považovat za sexy frajera právě pro jeho odtažité, šikanatorské chování. Každý má trochu jiný vkus. Nepřekvapí ale, že jej pro kombinaci jeho plochého charakteru a libování si v tyranizování kolemjdoucích nechtěl prakticky nikdo hrát!

"Superbohatého dominantního sexy miliardáře", chodící stereotyp, jemuž k dokonalosti chybí už jen bílý kůň a šlechtický titul, měl původně hrát Ryan Gosling, nabídku však po pročtení scénáře odmítl, stejně jako další jména včetně Christiana Cookea nebo Garrett Hedlund. Druhý, který neměl problém hrát stereotypického spasitele ve stylu Luka Skywalkera v Tron: Legacy, se jmenovitě vyjádřil v tom smyslu, že měl problém se s Christanem Grayem identifikovat.

Posledním velkým jménem, které pak roli nepřijalo, byl Charlie Hunnam, jenž se vymluvil na konflikt se svým seriálem Sons of Anarchy. Namísto hollywoodských jmen byl tak film v podstatě první větší filmovou rolí pro Jamieho Dornana, který si předtím významně škrtl jen v seriálu Bylo, nebylo a v podstatě neměl co ztratit.

2) Téma nemá s BDSM nic společného

Ironií osudu přitom má Padesát odstínů šedi se skutečnými BDSM ("sado maso") praktikami společnosti asi tolik, jako má společného i s ukazováním odstínů šedé barvy. Tedy: ne mnoho. Guardian například se před dvěma lety dotázal Emily Sarah, performátorky BDSM a majitelky prominentního BDSM salónu, na její názor na film. Rozhovorem se jako červená nit táhla srovnání reality s Padesáti odstíny šedi.

Jako někdo, kdo má v oboru bohatou zkušenost, mohla Emily snímek toliko za "směšný" a paradoxně "vanilkový" - drsnější scény mu prý paradoxně scházely. Nejenže snímek postrádal vykreslení jádra "hraní si" vlastní skutečnému BDSM, ale jako bonus zapochybovala o tom, jestli EL James vůbec někdy podobné praktiky sama zažila. "Myslím, že jde jenom o její fantazie," řekla. Ostatní figury jako BDSM hudebník Ronald Elliston nebo reproduktivní psycholog Jon Blue pak šli ještě dále. První označil film za "nebezpečný", druhý zase sdělil, že "BDSM vztah trvající 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, je extrémně vzácný."

To, že nějaký film není realisticky, nemusí ničemu vadit. Nejde ani o žádnou šokující novinku. James Bond se také nechová jako skutečný tajný agent a právě proto je zábavné jej sledovat. Padesát odstínů šedi ale nejenže ztratí tím, že nám nedá možnost nakouknout pod pokličku atypických sexuálních praktik, ale navíc přímo poškozuje jak jejich vykonavatele, tak i lidi, kteří by o ně měli zájem. Ale s tím, že si teď všichni budou BDSM asociovat s filmem souvisí ještě poslední bod...

1) Těšit se můžeme na sadu příšerných kopií

Ačkoliv mají mnozí diváci Hollywood za místo, jemuž vládne touha dělat umění (nebo alespoň dobré zábavní řemeslo), ve skutečnosti je filmařina především velkým byznysem. A stejně jako v byznysech jiných tak platí, že co zafungovalo jednou, se budou snažit okopírovat mnozí další konkurenti. Cyklus vzniku filmů obvykle trvá dva až čtyři roky, již v průběhu tohoto roku (ale spíše v příštích dvou letech) se tak můžeme těšit nejen na pokračování Padesáti odstínů šedi, ale přímo baterii jeho horších kopií!

Něco podobného se ostatně stalo i v posledních dvou vlnách. Pán prstenů dal vzniknout velkoválečným (pseudo)historickým filmům jako byla Troja, Poslední samuraj, Letopisy Narnie a několik dalších. Podobně Sága Stmívání dala vzniknout Hunger Games (kteří ji sami jako jeden z mála filmů překonali) a sérii young adult filmů jako byl Labyrint, Divergence nebo Dárce. Dokonce i Padesát odstínů šedi je nakonec dítko této vlny – knižní předloha totiž původně vznikala jako fanfiction právě na Stmívání.

Pokud se na většinu levobočků z vln podíváte, lze skoro vždy říct, že jejich kvalita je horší ve srovnání s dílem, kterým se inspirovali. Reklama i obří triky obvykle zajistí, že si na sebe vydělají, kdo si však dnes pamatuje Troju nebo Posledního samuraje? Kdo může upřímně doporučit Divergenci nebo Dárce? Erotický thriller má navíc tu zásadní nevýhodu, že je extrémně obtížné jej natočit tak, aby nepůsobil trapně. Padesát odstínů šedi však svým tržním úspěchem zajistili, že již brzy do našich kin zřejmě přijde téhož více, a navíc i v ještě horší kvalitě! A tohle cinefilní sebemrskařství je skutečně to jediné, co má film společné s BDSM tématikou!