V pátek večer zavalila Česko vlna eurodisca skrze koncert formace Boney M. Sedmdesátá léta, kde se tahle partička proslavila, v poslední době přebrala to, čím se donedávna chlubily osmdesátky – pověst éry trashové zábavy, již "jsme už překonali". Stejně jako se však do módy znovu dostala nostalgie po neonové estetice let 1980-1989, i sedmdesátky se časem vrátí do popředí. V módě na to možná již dochází – poznejte proto pětici obludných písní, jejichž moderních předělávek se jistě dočkáme, pokud bude následovat i hudba.
5) Disco Lucy
Autor: The Wilton Place Street Band
I když dnes disco éra působí hlavně jako připomínka nevázaného užívání drog podporujících taneční elán, v počátcích působila spíše vstříc opulentnosti tanečních sálů. V kontrastu s rockovým bouřliváctvím 60. let proto dávalo smysl vytvořit disco verzi jiných, dřívějších songů z podobně opulentních 50. let. A tak se taneční předělávky dočkalo i ústřední téma populárního seriálu I Love Lucy, jež premiérovalo v roce 1951. Song byl promptně obohacen o chorál vybízející titulní Lucy (představovanou v seriálu herečkou Lucille Ball, toho času starou skoro 70 let) k běsnění na parketu, což je zhruba stejně bizarní myšlenkou, jako vytvořit disco verzi znělky Ženy za pultem.
Žena za pultem, dokážete si představit disco verzi?
4) Yes Sir, I Can Boogie
Autor: Baccara
Zatímco ABBĚ se povedlo vdechnout eurodiscu třpitkovou nadýchanost bez přílišné bulvárnosti, vlezlosti melodie Yes Sir, I Can Boogie od španělského vokálního dua Baccara může konkurovat jedině její přízemnost. Sténavý zpěv a ústřední text, který bez přílišných okolků popisuje, že obě zpěvačky mohou souložit po celou noc, jsou přesně tím důvodem, proč i neomalená, zhulená rocková éra 60. let působí ve srovnání s discem jako paragon vysoké kultury. Na zpívání o sexu není samo o sobě nic špatného – pokud bychom si však měli vybrat, jestli své babičce pustíme Baccaru nebo "softporno" Call on Me od Erica Prydze, mnohem raději bychom sáhli po tom druhém!
3) Venus (disco verze)
Autor: Frankie Avalon
Jednu pekelnou předělávku jsme tu už měli – a nikoliv omylem. Disco bylo obdobím, kdy skoro každá uvadající rocková hvězdička mohla chytit druhý dech. Tempo disca ovšem u většiny z nich původní kouzlo pošlapala a zapálila. Frankie Avalon si takto sám podřezal pod sebou větev, když svůj nadčasový padesátkový song Venus zrychlil a "obohatil" o rytmy, které při znalosti něžného originálu působí spíše jako noční můra.
Originální verze
2) Ain’t Gonna Bump No More (With No Big Fat Woman)
Autor: Joe Tex
Původní matador jižanského soulu Joe Tex se v 70. letech rozhodl vydat se vstříc comebacku – ke smůle své i svých posluchačů se však jeho nejdominantnější song s ukrutánsky dlouhým názvem rozhodl popisovat příhodu, která by byla příliš banální i v dlouhé frontě na záchod. Hudba sice dýchá správnou sedmdesátkovou atmosférou, co je to však platné, když Joe pět minut v textu popisuje, jak jej při tanci (metaforicky asi i při sexu) shodila korpulentní žena… a nic víc? Ach, ta éra, kdy hudba vyprávěla ještě o něčem podstatném!
1) Disco Duck
Autor: Rick Dees
Vítěz našeho přehledu, pochybné ceny o nejhorší disco song vůbec i jeden z čelních bojovníků o status nejpříšernější písně historie popkultury nese jméno Rick Dees, a jeho tvoření je skutečný děs. Jakoby diskotékových motivů a nápadů nebylo v minulých nápadech dost, Disco Duck obohacuje "to nejlepší" z disco éry o kvákání, syčení a slova mluvícího kačera (!), jenž šroubuje infantilitu a odpudivost až donekonečna. Výsledek působí nebezpečně blízko tomu, co o tři dekády později zkusil Crazy Frog od Axela F. Jak už ale zaznělo, žádný hudební nápad ze světa nezmizí natrvalo – a budeme-li mít štěstí, třeba se jednou Crazy Frog a Disco Duck potkají v neodisco remixu. A třeba se takové předělávky dočká i Bonie M!
Hrůzný počit Crazy Frog od Axela F.
