Deník Hayashi Ichiza, pilota kamikadze za druhé světové války
Podobně jako deník Anny Frankové, ani válečné vzpomínky Hayashi Ichiza nemají zrovna veselý konec. Student, který byl naverbován v 21. letech, dráha kamikadze mu byla vybrána (jeho rodina byla proti válce), svou sebevražednou misi přesto splnil pět měsíců před koncem války. Deník je přesto kouzelný především pro skutečnost, že rozbíjí představu kamikadze jako nezlomných fanatiků, respektive ukazuje, co se v hlavách kamikadze odehrávalo. Nikoliv nezlomná touha po smrti, ale pochyby, smutek, nejistota, sebelítost, další pochyby... a přesto potřeba vyhovět konvencím svého národa a státu.

Yves Congar, chlapec v okupované Francii první světové války
Válečný deník nemusí být nutně jenom psaného charakteru. Yves Congar, chlapec, který prožil dětství v Němci okupované severní Francii za první světové války, doplnil své dojmy i o nejrůznější malůvky a ilustrace! Jeho zápisky shrnující utrpení civilní populace v méně známé stránce konfliktu – včetně internovaného Yvesova otce – díky tomu číší zvláštním mixem naivní dětské hravosti a něčeho mnohem temnějšího. Snad i pro své dětství se Yves Congar později vydal na církevní dráhu a dosáhl až funkce biskupa.

Deník Mary Chesnut, občanky Konfederace za americké občanské války
Zápisky z bitev či okupace jsou jistě zajímavé. Ještě zajímavější je snad sledovat vývoj konfliktu ze strany, která válku prohrála. Právě tak zapsala Mary Chesnut z konfederačního Charlestonu průběh americké občanské války. Nejenže byla autorka očitým svědkem prvních výstřelů války (bitva o Fort Sumter se odehrála právě u Charlestonu), její manžel byl navíc také brigádní generál. Mary rozhodně platila za vyšší třídu, která měla postupným rozpadem Konfederace nejvíce co ztratit – ačkoliv ona sama třímala spíše protiotrokářské názory. Snad i proto byl deník publikován až po její smrti v roce 1905.

Jelena Muchina, obyvatelka obléhaného Leningradu za druhé světové
Jenom málo míst si za druhé světové války vybralo takovou daň jako Leningrad - snad s výjimkou vyhlazovacích táborů. Během víc než dvouletého obléhání města museli jeho obyvatelé vytrpět jeden konstantní hladomor, a živili se vším možným včetně krys či knižního papíru, popřípadě i sami sebou. To vše popisuje očima náctileté dívky deník Jeleny Muchinové. Oproti tolika jiným deníkům okolo má navíc šťastný příběh - deník sice končí nečekaně v květnu 1942, jeho autora se však dočkala evakuace a dožila až do roku 1991 v Moskvě. Deník byl anonymně darován sovětským archivům až v roce 1962.

Felix Landau, důstojník SS
Každá válka má své oběti, ale i své pachatele. Pokud Anna Franková a jí podobní tvoří jednu stranu mince, Felix Landau je na straně druhé. Platil nejen za člena obávané SS, ale rovněž přímo člena Einsatzkommand, tedy popravčích jednotek určených proti civilní populaci od ruských Židů po polské intelenktuály. Landau ve svém deníku popisuje nejenom válečné zločiny, často do nejmenších detailů, ale rovněž to, co považuje za paradoxní chování obětí – například že internovaní Židé nenávidí nacisty natolik, až si od nich nevezmou ani sklenku vody. Rovněž se zamýšlí nad skutečností, že za své činy necítí žádnou morální tíhu. Landaův deník je fascinujícím náhledem do hlavy monstra – a také karmického Houdiniho, který se 14 let po konci války vyhýbal trestu, a když byl nakonec konečně uvězněn, po dekádě se dočkal propuštění za dobré chování.