Able Archer 83

I když je nejznámější jadernou krizí zřejmě Karibská jaderná z roku 1962, o 21 let později se situace skoro opakovala – tentokrát však už nebudila takovou pozornost médií a populace, jako dřívější okamžik pravdy. Právě proto byl Able Archer 83, nejžhavější moment 80. let, paradoxně také mnohem rizikovější.

Pojem Able Archer 83 označuje pravidelné jaderné manévry států NATO, v jejichž rámci docházelo na simulování periody eskalace napětí až ke koordinovanému jadernému toku. Problém roku 1983 byl, že cvičení přišlo zrovna v době zvýšené eskalace mezi Západem a Východem, v jejímž rámci Amerika do Evropy přesunula nové střely Pershing II.

Stačilo tak jen málo - zavedení nových komunikačních šifer a participace několika předních politiků - aby někteří členové sovětské vlády došli k tomu, že Západ skutečně chystá první úder, a sami tak začali připravovat vlastní raketové síly na svůj protiúder. Stačil jeden planý poplach - který se objevil jen týdny před cvičením - a jaderná salva by byla na cestě.

Sověti snížili pohotovost až po plánovaném konci cvičení 11. listopadu. Informace o panice na Východě se později skrze dvojitého agenta Olega Gordievskyho dostaly až k prezidentu Reaganovi. Následná éra zlepšování vztahů mezi oběma bloky pak pramenila primárně ze skutečnosti, že jaderná válka už nehrozila přímou eskalací, ale možnou pouhou chybou.

Kolaps doby bronzové

I když kolaps pozdní doby bronzové nevymýtil civilizaci s podobnou vervou jako případný nukleární holocaust, faktem je, že v tomto období kolem roku 1200 před Kristem nastala taková doba temna, že i raný středověk byl vedle ní zářivou prskavkou.

Série klimatických změn ruku v ruce s vlnou zemětřesení tehdy náhle ukončila fungování velkých civilizací v Mykénách, dnešním Turecku a skoro i v Egyptě a přilehlém okolí. Pád místních vlád v důsledku vyvolal obrovské vlny nepokojů, hladomorů a stěhování národů. Během dvou generací bylo zničeno prakticky každé větší město ve Středomoří a civilizaci trvalo více polovinu milénia, než se z toho opět sebrala.

Dnes vnímáme kolaps pozdní doby bronzové jako cosi, co historie překonala – svého času však muselo jít o extrémní příklad apokalypsy netušených rozměrů. Pád Říma byl oproti ní daleko dlouhodobějším obdobím rozkladu, během něhož navíc zůstaly existovat přeživší státy, které z nové situace uměly těžit. Sám Řím vlastně po pádu "svého" impéria zůstal centrem moci církve až do osvícenství. Kolaps doby bronzové však přinesl prohru prakticky pro všechny a na desítky generací – což je stejný scénář, jaký by zřejmě nastal i dnes. Civilizace by se zřejmě z jaderné války nakonec dostala. Všem z nás by to však už bylo jedno.

Tím jediným, kdo z této éry jakž takž dovedl něco vytřískat, byli nájezdníci ohrožující každou přežívající ostrovní kolonii - staletí po pádu bronzověku věku totiž z jejich nových osad zřejmě vznikly největší řecké státy, jež se jaly dále psát příběh civilizace. Prodleva ztracených generací však byla příliš velká a někdejší matadory doby bronzové jako Egypt se ze ztráty moci už nikdy nevzpamatovaly.

Erupce supervulkánu Toba

Přibližně 75 tisíc let nazpět postihla ostrov Sumatra jedna z největších vulkanických explozí v historii planety. Nešlo o kdejakou událost - erupce Toby totiž skoro vyhladila lidskou rasu jako takovou.

Erupce proběhla zhruba ve stejnou dobu, kdy došlo i na nástup poslední doby ledové. Vyvržený vulkanický popel snížil míru slunečního záření dopadajícího na Zemi, což v důsledku snížilo průměrné teploty zhruba o 15 °C. Krom negativních následků na biosféru to mělo drastický vliv i na počet zástupců lidské rasy.

Některé genetické výzkumy naznačují, že v průběhu tohoto kataklyzmatu mohla být variabilita genomu radikálně snížena - jinými slovy, počet zástupců lidské rasy byl velmi, velmi malý. Mluví se o počtu kolem 10 tisíc až 3 lidí žijících lidí na celém světě, mohlo se však jednak o pouhou tisícovku.

Nešlo přitom jenom o riziko, že by počet klesl na nulu. Pokud by se číslo snížilo ještě více, hrozilo by, že pestrost genomu klesne pod mez, která by garantovala zvýšení dědičných chorob a dalších strastí pro potenciální budoucí generace, které by mohly vést k diametrálně horšímu skóre člověka v zápasu s přírodou, a tak možná zamezilo vzniku civilizace jako takové.