Haitská revoluce z roku 1791

Karibský ostrov Haiti dnes není vnímán zrovna jako etalon pokroku, na konci 18. století bylo ale vše docela jinak. Jakožto francouzskou kolonii Saint-Domingue zde totiž došlo na revoluci, potažmo povstání skoro půl milionu zdejších otroků proti sotva třicetitisícové populaci bílých francouzských kolonistů. Historicky se jednalo o největší povstání otroků od dob Spartaka! Bylo to v době, kdy velké velmoce jako Francie a Anglie (potažmo i Spojené státy, jež však zdaleka ještě nebyly velmocí) otrokářství běžně praktikovaly - není tedy překvapivé, že situace vyvolala silnou odezvu v podobě vyslání kontingentu francouzských vojáků na potlačení vzpurné kolonie.

Expediční sbor skoro 30 tisíců Francouzů se vydal do Karibiku v prosinci 1801, na vrcholu Napoleonských válek v Evropě. Za normálních okolností by zřejmě neměl velký problém povstání potlačit - z celé výpravy však přežilo jen 3000 mužů, přičemž dvě třetiny padlých včetně velitele mise, Napoleonova zetě Charlese Leclerca, měla na triku epidemie žluté horečky. Kapitulace torza armády z roku 1803 přímo vedlo k zisku nezávislosti Haiti jakožto druhého separátního moderního státu na západní polokouli - tedy hned po Spojených státech.

Revoluce krom zažehnutí debaty kolem zrušení otroctví přímo vedla ke ztrátě významné koloniální državy, jež výrazně oslabila francouzské pozice v Novém světě a později napomohla k odprodeji části kolonií (zejména dnešního New Orleans) stále větším Spojeným státům. Ačkoliv byl Washington tradičním spojencem Francie, primárně tak bylo kvůli jeho nepřátelství s Anglií - pokud by však silná Francie Haiti a své kolonizační snahy v Severní Americe udržela, Spojené státy by se pro ní na kontinentu staly konkurentem a oba státy by dost možná směřovaly vstříc přímo konfrontaci. O alternativním scénáři svědčí obava amerického prezidenta Thomase Jeffersona, jež ještě za vlády Napoleona neskrýval obavy, že v případě vítězství v Evropě se Amerika ocitne v jeho hledáčku. Pokud by kolonie na Haiti zůstala v moci Paříže, historie vývoje Ameriky mohla mít zcela jinou podobu.

zdroj: wikipedia

Arminiovo sjednocení Germánů z roku 9

Německo platí historicky za dost možná nejsilnější evropský národ - minimálně co do počtu obyvatel, díky nimž mohl Hitler realizovat své ambice na světovládu. Po velkou část moderní historie však bylo Německo rozdrobeno mezi řadu lokálních regionů. Jeden muž tomu na počátku nultého tisíciletí skoro učinil přítrž hned z kraje - vojevůdce Arminius, známý také pod svým předpokládaným skutečným jménem Hermann der Cherusker (Arminius je známější latinský přepis). Jakožto někdejší odchovanec Římanů a voják v jejich službách znal dobře jejich taktiku - sám za Řím bojoval. Postupně se však Arminius vrátil do rodné země, kde zahájil extrémně úspěšnou snahu sjednotit germánské kmeny pod jediným vedením.

Arminius nakonec ve své snaze do značné míry uspěl - v roce 9 našeho letopočtu totiž zasadil Římu jednu z nejdrtivějších porážek jeho předlouhé historie v neslavné Bitvě v Teutoburském lese, jehož místo leží v dnešním Dolním Sasku. Drtivá porážka tří římských legií vyčíslitelná zhruba 20 tisíci mrtvými byla prakticky koncem římských snah o kolonizaci území dnešního Německa a vytyčením Rýna jako hranice severní expanze. Až do konce své existence ji Řím nikdy nepřekročil.

Jako ve správném dramatu Arminius sám přišel vlivem stahování Římanů o svou ženu a syna, vlivem vnitřních sporů nakonec nevydržel dlouho u moci a v roce 21 jej zabili jeho vlastní příbuzní. Ne nadarmo se Arminius však stal ikonou vlastenců během sjednocování německých států v průběhu 19. století - jeho moderní vykreslení je notně upozadněno, protože nacionalistický přesah má v poválečném Německu nemalé asociace s Třetí říší. Pokud by však Arminius ve své snaze o sjednocení uspěl 19. století před Biscarckem, Římu by hned v sousedství vyrostla silná velmoc, celé pozdější stěhování národů vlivem invaze Hunů i historie Říma mohla mít zcela jiný průběh. Řím mohl například padnout daleko dříve za oběť Germánům, popřípadě mohly obě velmoce daleko lépe odolávat situaci ve 4. a 5. století před počátkem středověku.

zdroj: wikipedia

Povstání taipingů z roku 1850

Ačkoliv byla Čína po většinu lidské historie enormně úspěšnou velmocí, od níž jsme získali papír nebo střelný prach, v posledních několika staletích (s výjimkou posledního půlstoletí...) bylo zdejší území do značné míry dějištěm velmi krvavých vnitřních konfliktů. Jeden z nich, povstání taipingů (tchaj-pchingů), si dokonce v polovině 19. století vyžádalo až 20 milionů obětí na životech - to celé v době, kdy americká občanská válka zaznamenala 5% této sumy. Dodnes jde o třetí nejkrvavější konflikt historie - předběhly ho jenom obě světové války.

Ironií osudu povstání vedla křesťanská sekta, jež během několika let získala sílu 30 milionů následovníků pod vedením Hong Xiuquana, samozvaného spasitele a revolucionáře, jež nahradil víc jak dvě století fungující vládu předešlé dynastie. Povstalcům, snažícím se vytvořit "Nebeskou říši rovnosti", se podařilo obsadit velkou část Číny, včetně Nanjingu a Hongu a přímo ohrožovali i hlavní centrum moci v Pekingu, než byli po čtrnácti letech poraženi vládními silami za nemalé podpory evropských koloniálních mocností, jako byla Anglie a Francie.

Právě evropská pomoc byla klíčová a podařilo se díky ní udržet u moci pro-evropskou vládu v Pekingu. Ta sice ve 40. letech 20. století padla za oběť revoltě komunistické, levicová Čína vyhraněná vůči západu však de facto existovala jenom do 70. let - poté série reforem Čínu otevřela světu a učinila z ní (nejen) ekonomickou supervelmoc. Opět platí, že pokud by však taipingové uspěli, vzdor své křesťanské rétorice by byli přímým ohrožením koloniálních mocností a konflikt mezi nimi by byl prakticky jistý - už jen kvůli tomu, že Čína by nebyla rozdrobena do vnitřních sporů, jako byla na dalších 70 let do vítězství komunistů. Čína by se tak mohla stát významnou a k západu nepřátelskou velmocí skoro o století dříve a měla by daleko více času nabrousit si svou vlastní koloniální rétoriku.

zdroj: Wikipeida