Rudý úsvit: Nová krev (2012)
Zatímco původní snímek Rudý úsvit z roku 1984 jasně hrál na notu vyhrocené studené války - vyšel ostatně jen rok po operaci Able Archer 83, která omylem skoro skončila vzájemnou atomovou přestřelkou - jeho moderní remake v téže atmosféře fatálně selhal. Nejenže se dnes totiž už příliš neobáváme války a okupace jinou supervelmocí, ale filmaři relativně uvěřitelnou čínskou invazi v postprodukci zaměnili za invazi severokorejskou! Třešničkou na dortu je skutečnost, že v mysli diváků je stále válka v Iráku, kde americké síly byly právě okupační silou potlačující místní povstalce. Zatímco něco podobného v 80. letech nehrozilo, i kdyby byl nový Rudý úsvit geniálním filmem, příliš mnoho amerických diváků by mu dalo palec dolů už jenom kvůli tomu, že mají v živé paměti vlastní mrtvé protipovstalecké války. Zkrátka – od producentů věru netradiční tah!

zdroj: tisková zpráva

Souboj Titánů
Původní Souboj titánů (malé t) dodnes platí za pohádkový film, jehož srandovní triky fungují právě pro svou trhanost. Moderní Souboj Titánů (velké T) byl v roce 2010 jedním z filmů snažících se využít módu 3D filmů. Byl by to jeho menší problém, než celková ambice filmu pošlapat vše, kvůli čemu lidé původní film milovali – jeho nenáročné, skoro až dětinské vykreslení (dnešní představy) starořecké mytologie. Celá řada updatů novějšího filmu je oproti tomu ironicky notně ateistického ranku. Jasně, žít ve světě starořecké mytologie, kde vás může Zeus znásilnit, kdy se mu zachce, je dost pruda. Filmové znechucení světem bohů a hrdinů v Souboji Titánů má však podobný ráz, jako kdyby Hvězdné války najednou začaly zbrojit proti nadsvětelnému cestování tvrdíce, že jde o zdroj, inu, hvězdného válčení. Jde o zajímavý úhel pohledu a technicky má snad i pravdu. Neznamená to však, že na něco podobného chci dvě hodiny koukat v kině…

zdroj: Distributor

Den, kdy se Země zastavila
Podobný problém má i dvojice filmů Den, kdy se Země zastavila z let 1951 a remake z roku 2008. První film vycházel z obav z jaderné války, na Zemi proto přišel mimozemšťan Klaatu (a jeho robokolega Gorn), aby lidstvo varoval před zneužitím zbraní. Druhý, moderní remake, naopak z lidstva udělal hrozbu vlivem jeho poškozování pozemského klimatu. Zásadní nešvar remaku je v Klaatuově absenci dobré tváře. Když lidé jeho poselství napoprvé odmítnou, ústřední duo mimozemšťanů de facto přejde na plán B spočívající ve vyhlazení lidstva pustošícího planetu. Ačkoliv to lze vnímat jako metaforu hrozby změny klimatu, je to zcela opačné poselství, než mírová agitka z původního filmu! Navíc, zatímco ve dřívější verzi byli lidé sice stále zobrazeni negativně, mimozemská spása motivovala ke změně primárně pozitivně, nikoliv vyhrožováním zničením jako v pokračování.

zdroj: tisková zpráva

Já, legenda (2007)
Oproti mnoha remakům je moderní Já, legenda z roku 2007 upřímně dobrým filmem. V éře generických zombie filmů předvedl snímek relativně atypický komorní příběh osamělého přeživšího, notně odlišný od konkurence. Snad jenom ten závěr celý dojem notně shazoval. Pointou původních adaptací knihy - zejména filmu Poslední muž na Zemi z roku 1964 - totiž bylo odhalení, že ústřední lidský hrdina je legendou nikoliv pro lidské přeživší, ale naopak zmutované agresory. Ačkoliv se film tváří jako obvyklá story o honu na monstra, z pohledu těchto je naopak monstrem hlavní postava. Remake z roku 2007 navzdory náznakům, že i zdejší mutanti jsou chytřejší, než se na první pohled zdá, ve svém kultovně špatném konci celou tuto premisu vyhodil z okna. Režisér přitom chtěl zachovat knižní konec, jeho původní konec je k shlédnutí v bonusech, studioví hlavouni mu však vnutili standardnější závěr.

zdroj: tisková zpráva