zavřít

RECENZE: Hurts na své retro opět sbalí spoustu holek

- Magazín autor: Redakce Osobnosti.cz

V roce 2010 byli Hurts s debutem Happiness jedním z nejvýraznějších objevů na scéně. Britské synthpopové duo Theo Hutchcraft a Adam Anderson si na něm dokonce vystřihlo featuring Devotion s Kylie Minogue. Po třech letech tu máme nástupce, novinku Exile.

V podstatě se dá říci, že si Hurts na Exile poměrně věrně zachovali svůj styl a rukopis - pořád je to poměrně něžná a popová elektronika se sametovým hlasem a houpavými a zasněnými melodiemi, které jsou stvořené k mávání zapalovači na koncertech. Hurts i přes tento osmdesátkový patos nejsou přeslazení ani nudní - jejich písně mají v drtivé většině nápad, jsou zapamatovatelné a nemonotónní. Na Exile si tak všichni stoupenci kapely přijdou na své, jelikož posun od debutu je zanedbatelný.

Hurts_obal zdroj: iREPORT.cz

Možná jsme už všechno, co dvojice nabízí, slyšeli u Soft Cell, Ultravox, Depeche Mode, A-Ha a u dalších pionýrů synthpopu a new wave. Moderní háv ruku v ruce s kreativním přístupem ale dokazují, že stejně jako se to povedlo Ladytron na Witching Hour, i Hurts mohou klidně hrát své retro beztrestně a ještě na něj sbalit spoustu holek. Tuhle náladu a zvuk posluchači asi prostě stále potřebují a vyhledávají.

Happiness měla světlý obal, Exile vyráží na pulty s kontrastním, tmavě laděným coverem. Jsou Hurts ponurejší? Otázkou je, nakolik ponuré bylo album Happiness, které se přese všechny vtíravé Wonderful Life a - přivřeme-li obě oči - juchavé Sunday a Better Than Love zdálo nabité melancholií a romantikou. Emoce i zvuk na Exile ale zní trochu více nejistě a rozervaně a vlastně temněji. Dobrým příkladem je svůdná Exile s výtečnou rytmikou v basové lince nebo baladická The Road, která se v průběhu zlomí v úderné drama, které už opravdu za popík považovat nelze.

Právě o The Road, která byla úplně první vlaštovkou z chystaného alba na oficiálních stránkách kapely, samotní členové říkají: "Snažili jsme se napsat co nejtemnější písničku to šlo." Název chtě nechtě vzbuzuje asociaci s románem Cesta Cormaca McCarthyho, který Hutchcraft údajně četl při práci na desce třikrát, a na internetu se objevují také teorie o inspiraci Ballardovou prózou Crash, z níž mimo jiné čerpali už třeba Manic Street Preachers nebo Gary Numan ve vypalovačce Cars.

Deska ani ve druhé polovině neztrácí dech a i když se při poslechu možná dostaví pocit, že se Hurts tak trochu opakují a těžko nacházejí nové polohy, zážitek to nekazí. Dvojice dokáže z poměrně specifické škály zvuků a tím omezeného hudebního arzenálu vykřesat svým charismatem a hudebním nadáním maximum. Taková The Crow je vynikajícím ploužákem a při gradované The Rope se zajisté roztančí nejeden klub. Uvidíme, zdali se podlomí nohy i návštěvníkům jejich plánovaného pražského koncertu 28. března v Lucerna Music Baru.

BEST TRAX: Miracle, The Road, The Rope
ZKUS TAKY: A-Ha - The Singles 1984 - 2004, IAMX - Kingdom of Welcome Addiction, Dave Gahan - Paper Monsters



...

Tagy: videoklip nové album


Osobnosti a filmy v článku