Festival Všemi směry se bude konat odpoledne 16. dubna v Experimentálních prostorách NoD v Praze na Dlouhé třídě. Kromě novin a televizi se bude akce věnovat i hudbě, rádiu a marketingu. Letošním cílem je rozebrat všechna témata „Až na kost“.

Již minulý rok jste byl hostem festivalu Všemi směry. Jak tuto akci vnímáte?
Jako výbornou zkušenost pro studenty, kteří ji dávají dohromady. Nejvíce se mi líbí, že je festival generační.  Každý rok ho organizují jiní studenti a zapojit se může každý, kdo chce. Potvrzuje se tak přesně to, co často říkám studentům.

Co jim říkáte?
Že prostor, ve kterém žijeme, patří mladé generaci, i když si to někteří vlastně ještě neuvědomují. My starší jsme tady už jen v pozici takových konzultantů. Pokud se nás mladí na něco zeptají, je to dobře. Ten festival má potenciál právě z tohoto důvodu -  studenti si vyberou, co od nás chtějí slyšet, a zbytek si udělají po svém.  

Je to podle vás dobře?
Kdyby ho dělali čtyřicátníci, nebo by ho studenti organizovali za peníze, úplně ztratí smysl. Takových akcí je hromada, Všemi směry jsou originální. Nedělají se kvůli zisku, ale kvůli předávání zkušeností.

Jak vnímáte téma letošní téma festivalu „Až na kost“?
Žijeme ve světě hesel, tak proč ne. Ale také si říkám, že rozebrat všechna témata „Až na kost“ se studentům nepodaří. Ani profesionálové nejdou ve všem až do morku kostí. Kdyby chtěli dělat média do takové hloubky, je velká pravděpodobnost, že se netrefí do pravdy. Ale líbí se mi, že do toho studenti chtějí jít až na doraz. Takové nadšení se u mladých lidí často nevidí.

Myslíte si, že mladým lidem chybí nadšení?
Lidé celkově zpohodlněli. Přirovnal bych to k tomu, jak se koukají na hvězdy. Člověk musí vyhledat místo, kde není takzvané „light pollultion“, tedy světelné znečištění. Když chcete vidět hvězdy, musíte se zvednout a odjet z města. Stejně je to s médii. Schválně vytváří takové „light pollution“, abychom neviděli skutečnou pravdu. Každý si řekne: „Proč bych se zvedal a sháněl si informace sám, když mi je řeknou v televizi?“.

O tom se budete bavit se Sabinou Slonkovou a Jiřím Závozdou v debatě „Války hodnot“?
Také. Pro každého člověka je však hodnota něco jiného.

Námětem pro diskuzi o hodnotách byla i kauza ohledně týdeníku Charlie Hedbo. Co na události ve Francii říkáte?
Mám celou řadu kamarádů muslimů a dost se toho od nich stále učím, stejně tak jako se oni učí ode mě. Respektují, že naše země je postavená na skutcích našich předků a naše tradice berou s respektem. Na oplátku chtějí, abychom respektovali my je. Musí však chápat humor a satiru. A to bohužel muslimové v případě kauzy Charlie Hebdo nepochopili.

Je podle vás humor dobrým prostředkem, jak ukazovat rozdíly mezi lidmi?
Humor upozorňuje na něco, co je jinak, nad čím bychom se mohli zamyslet. Lidé na rozdíly umí poukázat buď humorem, nebo rákoskou. Francouzi si vybrali humor, teroristé rákosku.

Měli si to tedy nechat líbit?
Nikomu není příjemné, když si z něj jiní dělají srandu. Já osobně ale nemám rád lidi, co se berou příliš vážně. Ten novinář měl tužku, ne samopal, tak měli také vzít tužku a něco namalovat.

Jaká je vaše nejdůležitější životní hodnota?
Čas. Mnohdy si říkám, jestli ho náhodou neztrácím nějakými blbostmi. Většinou zjišťuji, že bohužel ano. Vím, že jsem nestihl udělat všechno, co jsem v životě chtěl. A také už to nestihnu.