Válka světů (1953)
Metafora: německá/sovětská invaze

Traduje se, že H. G. Wells, autor původní knižní předlohy Války světů sepisoval svůj román inspirován tehdejším subžánrem britské “brakové” literatury zvané Invasion novel. Ta si přímo, nebo nepřímo popisovala, jak britské ostrovy padnou náporu obvykle nezmíněné evropské velmoci, velmi okatě inspirované Německem. Není proto překvapivé, že mustr fungoval obdobně o půlstoletí později, když slavnější (za mořem) filmová adaptace na počátku studené války zaměnila mustr za invazi sovětskou.

Destrukce meziplanetární velmocí, jež překonala veškerou obranu a dokonce i jaderné zbraně na ni byly krátké, byla v podstatě identická s projekcemi hypotetické třetí světové války. Konec pro obránce nevyznívá příliš pozitivně - jak u Wellse, tak i ve filmové verzi Britové, respektive Američani vlastně prohrají. Invazní sílu se podaří zastavit jenom silou přírody ve formě mikroorganismů.

zdroj: tisková zpráva

Invaze lupičů těl (1956)
Metafora: komunistická infiltrace

Ne každá invaze musí nutně obsahovat zničená města a obrovské válečné mašiny - v původní Invazi lupičů těl si tak mimozemšťané pro sebe kradli naše vlastní těla. Neméně totiž během 50. let fungoval rovněž další dobový bolehlav - riziko infiltrace komunistickými bojůvkami ztělesněnými érou mccarthismu a všeobecnou paranoiou. Éra důvěře příliš nevěstila - trauma z druhé světové války a jejího masového, při holocaustu přímo továrního zabíjení milionů lidí byla stále ve všeobecném povědomí.

Nově navíc obě strany studené války, jen pár let nazpět spojenci proti Hitlerovi, disponovali jadernými zbraněmi. Sovětský atomový program přitom čerpal do značné míry z informací vynesených "atomovými špiony" včetně manželů Rosenbergových (jakkoliv se Ethel Rosenbergová zřejmě přímo nepodílela na špionáži svého manžela, s nejvyšší pravděpodobností o ní věděla). V takové éře byl film o tom, že váš soused může být obrácen na jinou, tentokrát jen mimozemskou ideologii, perfektní ilustrací doby.

zdroj: tisková zpráva

Den nezávislosti (1996)
Metafora: svět po studené válce

Paradoxně nejoptimističtějším filmem z celé baterie invazních příběhů přichází od “béčkového blockbusteru” Den nezávislosti režiséra Rolanda Emmericha. Na rozdíl od varovných příběhů 50. let, kde lidstvo přežilo omylem (Válka světů), či prohrálo zcela (Invaze lupičů těl) tentokrát pozitivní konec stál jenom a pouze na píli hlavních lidských hrdinů, když infikovali mimozemskou mateřskou loď virem - tentokrát však počítačovým.

Hlavní hrdinské duo bylo navíc složeno z relativně netypických postav - amerického žida a afroameričana. Aby toho nebylo málo, film oproti původní Válce světů, již svým stylem přímo mimikoval a kopíroval, ukázal společnou frontu více států proti agresorům - včetně ruských stíhačů, nebo dokonce spojené izraelsko-arabské letky. Po konci studené války to ideálně ladilo s nově získaným optimismem a vlastenectvím. S přesvědčením, že konečně nastal “konec historie” a demokracie zvítězila na celém světě. Konec konců, pozitivního ducha filmu dokonale ilustruje skutečnost, že ačkoliv v jádru příběhu leží konspirace kolem Oblasti 51, vláda i armáda jsou přesto vykresleny veskrze pozitivně. Zkuste si něco podobného představit dnes...

zdroj: tisková zpráva

Válka světů (2005)
Metafora: terorismus

Jednak vlivem jisté obroušenosti velkofilmů, jednak pro trend vyprávění dramatičtějších a naturalističtějších filmů, ale zejména vlivem šoku po 11. září 2001 pak v roce 2005 přišla další adaptace od Stevena Spielberga, a opět došlo na proměnu vyprávění. Ty tam jsou scény, v nichž americký prezident vede ofenzivu. Nové Válce světů však obecně schází i scény generálů plánujících z bunkru další roky, anebo okamžiky s vědci, kteří odhalují Achillovu patu mimozemské mašinerie.

Stejně jako v 50. letech se totiž Amerika znovu ocitla na lopatkách i v reálu - tentokrát ovšem nešlo jenom o hrozbu na obzoru, ale realitu z ulic New Yorku a Washingtonu, DC. Spielbergova Válka světů tak skrze sledování “běžných postav” rezonovala s chaosem a překvapením z 11. září - ilustrovala výběr toho, že i nejmocnější stát světa může být zraněn na citlivém místě. Vzdor překvapivě komorní realizaci a naprosté absenci patetických scén však znovu u diváků fungovala - cítili totiž něco velmi podobného, tak jako tomu bylo v případě předešlých filmů z minulých dekád. Filmy o mimozemské invazi totiž zřídkakdy bývají o mimozemšťanech - obvykle “nastavují zrcadlo” tomu, jak se cítíme my sami.

zdroj: tisková zpráva