zavřít

3 velké katastrofy, o kterých jsme dopředu věděli

- Magazín autor: Redakce Osobnosti.cz

Oscarová sezóna se blíží - novým důkazem budiž hned dva filmy podle skutečných událostí, které míří v září do kin. Jak Zázraku na řece Hudson, tak Deepwater Horizon vykreslují jenom několik let staré nehody, jež pohnuly světem. V prvním případě díky šťastnému konci pozitivně, v druhém už poněkud méně. Zejména havárie plošiny Deepwater Horizon byla před šest lety pod palbou kritiky vlivem řady varovných znamení, které společnosti BP ignorovala. Alespoň, že v tom není sama. I řada jiných velkých "překvapivých" neštěstí jsme totiž ve skutečnosti viděli přijíždět pěkně dopředu. U tří to zaráží zdaleka nejvíce. 

Havárie raketoplánu Challenger (a Columbia)

Kosmický program je i dnes stále rizikovým podnikem - naposledy to na počátku září připomněla nehoda rakety Falcon 9 společnosti SpaceX. Mezi nejslavnější a největší katastrofy půlstoletí letů do kosmu patří i podobná exploze raketoplánu Challenger z roku 1986, jež zabila sedmero astronautů. Ještě horší než ztráta životů i drahého stroje však bylo zjištění, že NASA o riziku selhání věděla dopředu.

Agenturu před riziky přitom rok před startem nevaroval nikdo menší než inženýři z Morton Thiokol, společnosti, jež postavila pomocné raketové bloky. Jejich tvrzením bylo, že nízké teploty by mohly poškodit těsnění raket. To by mohlo způsobit únik spalin mimo trysku, což by mohlo poškodit externí palivovou nádrž, způsobit explozi, zničení raketoplánu a všeobecné mrzení.

Přesně na tento scénář došlo osudné lednové ráno roku 1987. NASA samotná musela zatlačit na Morton Thiokol, aby start schválili navzdory svým pochybám. Namísto konspirační teorie však důvodem uspěchání byl pro změnu tlak na NASA, aby se raketoplán stal masově používaným strojem. Dnes je to po drahém programu a startech třikrát, čtyřikrát do roka těžké si to představit, ale původně vláda a armáda chtěla, aby raketoplány létaly do vesmíru každé dva týdny. Challenger byl vystřízlivěním z tohoto požadavku, škoda jen, že to stálo život sedmi astronautů.

Havárie raketoplánu Challenger

Havárie elektrárny Fukušima

Nedá se říct, že architekti jaderné elektrárny Fukušima s rizikem tsunami nepočítali - ba dokonce naopak. Už samotná konstrukce byla zesílena vůči případné přílivové vlně, elektrárna sama byla postavena na pobřeží rovněž, aby byla minimalizována kontaminace v případě kolapsu chlazení reaktoru. Kdyby Fukušima ležela ve vnitrozemí, evakuované pevninské území by bylo dvojnásobné.

Problém byl, že konstrukce elektrárny jednoduše nepočítala s tak silnou vlnou, jaká Japonsko v roce 2011 zasáhla. A to ačkoliv je seizmologové varovali před podobným rizikem a nedostatečnými protiopatřeními ve Fukušimě - jen čtyři roky před tsunami totiž zadala tokijská elektrárenská společnost TEPCO vypracovat komisi hodnotící rizika větších než předpokládaných vln tsunami. Rok na to, tato vydala studii volající po okamžitém zlepšení bezpečnostních opatření proti přílivovým vlnám, specificky zmiňující možnost vln o výšce nad 10 metrů. Vedení společnosti tuto možnost označilo za nerealistickou.

Japonce dokonce před podceňováním historie zemětřesení v regionu varovala i americká NRC zaměřená na kontrolu jaderné energetiky. Jistě, plánovat lze jen do určité míry - jenže postiženy byly v roce 2011 i dvě další jaderné elektrárny a u všech se podařilo kritické eskalaci zabránit.

Havárie v jaderné elektrárně Fukušima

Resistence bakterií vůči antibiotikům

Obrušování účinků antibiotik možná není spektakulární nehodou, může si však vyžádat zdaleka nejvíce životů. Jak možná víte, od vynálezu antibiotik, léčiva zachránili miliony životů - v posledních patnácti letech však přibývá bakterií, které si vůči antibiotikům vytvářejí přirozenou imunitu. Konec věku antibiotik tak může znamenat návrat starých časů, kdy byly i dnes mírné nemoci potenciální smrtící hrozbou.

O rizicích se nahlas mluví zhruba v poslední dekádě, jak si stále více lidí uvědomuje dopad problému. Nebyl to ale nikdo jiný než sám objevitel penicilinu Alexander Fleming, kdo ve své řeči v roce 1945 varoval před nadužíváním antibiotik. Fleming, který právě obdržel Nobelovu cenu, moc dobře věděl, že využívání léku nutně způsobuje tlak na přirozený výběr bakterií, jejichž mutace jim dávají šanci penicilínu odolat. Čím více budeme antibiotika předepisovat na rýmu, tím více odolných bakterií bude přibývat.

Netrvalo ani rok a jeho teze byla potvrzena praxí - první resistentní bakterie byla totiž odhalena již v roce 1946 v londýnské nemocnici. Teprve globální boom po válce, a s příchodem neregulovaného hospodářského růstu však přiblížil "superbakterie" na dosah denní reality. Děkovat můžeme jediné sobě – Fleming o tom totiž věděl už před více jak 70 lety!

Alexander Fleming

Tagy: katastrofa

Zdroje: Vlastní