1. Armádní únosy dětí pro tajné experimenty

Mohl by to klidně být příběh ne jednoho, ale minimálně dvou dílů Akt X - tajný armádní program, který nevědomým rodičům sebere dítě, jež potřebuje pro testování neméně tajných vojenských pokusů. Celá zápletka má však jeden háček. Během 50. let totiž právě tohle, s jistým obroušením, realizovali výzkumníci americké vlády ve snaze přijít s trochu lepším způsobem zkoumání dopadu jaderného spadu než krčením rameny a hádáním (a využíváním vojáků jako "dobrovolníků", což vedlo ke špatné publicitě).

Pro testy nestačilo odebrat jenom vzorek kůže nebo něčeho podobně relativně postradatelného - bylo totiž třeba otestovat vliv na kosti a orgány, pokud možno nedotčené mnohými neřestmi, kterými si většina dospěláků doslova krátí život. Vojenští plánovači proto přišli s geniálním řešením potají z márnic krást těla či jenom jejich části těl od právě zemřelých dětí, pokud možno novorozenců, jež by sloužily jako testovací subjekty. Tkáně by ostatně u podobně zesnulých ještě chvíli přežívaly, a to by dovolilo laboratorní použití.

Program jménem Sunshine pod vedením doktora Willarda Libbyho si vystačil bez souhlasu rodičů, naopak jim obvykle potřebu amputace končetin jejich zesnulého novorozence tajil. Informace o experimentech na mrtvých dětech nakonec odtajnila a zveřejnila až vláda prezidenta Clintona. Nechť si z této skutečnosti každý odnese, co mu jeho názor na americké volby dovolí.

2. Tajná síť špionů plánujících útok proti Americe

Zní to jako příběh z marvelovky Winter Soldier, kde je supermoderní vládní institute infiltrována nepřátelskými agenty, dojde na puč a skoro hrozí, že nejmodernější americká výzbroj bude zneužita proti vlastním lidem. Sovětská špionáž však plánovala něco relativně podobného ve Spojených státech během studené války skrze svou síť spících agentů. Ti měli v případě propuknutí apokalyptického konfliktu pomoct rozložit Ameriku zevnitř - někteří skrze průmyslovou sabotáž, jiní demolice elektráren, další dokonce skrze infiltraci bezpečnostních složek a policie. O síti se nakonec FBI dozvěděla až skrze sovětského přeběhlíka.

Vyšel by agentům podobný plán? Těžko říct. Jiné příklady z historie dávají důvody k pochybám. Například Třetí říše se pokusila o velmi podobný špionážní podnik, když před druhou světovou válkou vyslala do Spojených států sít agentů v rámci tzv. Operace Pastorius. Osm anglicky mluvících Němců mělo být vyloděno pomocí ponorek u amerických břehů a postupně měli sabotovat místní průmyslové podniky. Čím více se však každé obdobné mise účastní lidi, tím větší je šance na neúspěch - jeden z agentů tak ještě před misí zapomněl tajné dokumenty o misi ve vlaku, druhý se v opilosti chlubil tím, že je špion.

Pastoria však nakonec potopila pobřežní stráž, když jeden z jejích vojáků odhalil špiona z první vlny, načež došlo za zalarmování FBI, obří kontrašpionážní operaci Američanu a zradu v německých řadách. Na druhou stranu, podobné sabotérské mise se během první světové války dočkaly omezené efektivity, několik špionů zničilo zejména muniční sklad Black Tom, během jehož výbuchu zemřelo 7 lidí a byla poškozena Socha svobody. Limitované akce jako tato, však nemohly obrátit směr ani první světové války, natož hypotetického konfliktu mezi západním a východním blokem.

3. Tajné únosy CIA... zaměřily špatného člověka

Doposud byly oba příklady z minulosti, takže by nad nimi pochybovači mohli snadno mávnout rukou s tím, že dnes by přece něco podobného už nebylo možné. Khalid El-Masri, německo-libanonský podnikatel, by je však vyškolil. Při své obchodní cestě přes Makedonii byl ilegálně zadržen místní policií a předán CIA. Ta El-Masriho přepravila na svůj "black site" v Afganistánu, kde se po několik měsíců těšil z výslechů a mučení. To celé jenom aby nakonec CIA přiznala, že se v úvodní identifikaci spletla a El-Masri byl propuštěn vyhozením u cesty.

Stalo se tak paradoxně předtím, než byla agentura donucena k masovějšímu propuštění zadržených poté, co se zjistilo, že u mnoha z nich vlastně neexistuje žádné spojení s teroristickými buňkami. El-Masri nakonec žaloval CIA za nelegální zadržení - americké soudy obžalobu vždy odmítly ze státních důvodů, teprve v roce 2012 vyhrál El-Masri u evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. El-Masri si přesto svou několikaměsíční nedobrovolnou dovolenou sebou nese nadále - po propuštění z pohostinství CIA byl několikrát v konfliktu se zákonem, z toho jednou kvůli napadení regionálního politika, jež odmítl řešit jeho námitky. Před únosem neměl škraloup žádný.

Celý omyl vyšetřovatelů přitom na počátku pramenil z prostého faktu: jméno Khalid El-Masri vypadá proklatě podobně jako Khalid Al-Masri, toho času podezřelý islamistický agent s napojením na Al-Káidu. Celá "konspirace CIA" se tak dočkala svého největšího problému nikoliv po sabotáži nějakým reálným Jasonem Bournem, ale kvůli prosté krátkozrakosti místního makedonského úředníka.