zavřít

4 velké mýty o druhé světové


Výročí konce druhé světové války je znovu na spadnutí a spolu s ním se dozajista vynoří i celá řada řada mýtů spojených s konfliktem. Poznejte čtyři největší a zjistěte, jak jste na tom s nimi i vy!

zdroj: Profimedia.cz

4) Mýtus: Východní fronta byla nejkrvavější v celé válce

Ano i ne - záleží totiž, co všechno za východní frontu počítáme. Tradičně je tímto popisem označován segment od střední po východní Evropu, kde spolu sváděli boje primárně německé a sovětské jednotky. Tento rozhodně platil za nejbrutálnější úsek evropské fronty, i když zčásti zřejmě kvůli tomu, že Stalin před válkou eliminoval některé své nejschopnější důstojníky.

Sovětské jednotky (kde dominovali Rusové, ale skoro polovinu jejich ztrát dosáhli i Ukrajinci) a civilisté ovšem dohromady přišli o zhruba 20 až 26 milionů lidí, budeme-li do obětí počítat i sekundární příčiny jako hlad. Čína však dle vlastních odhadů přišla o 17-27 milionů obětí, byť ani zde to není jednoduché. Vedle bojů s Japonci totiž probíhala i čínská občanská válka. Přesná čísla a metodika se liší, minimálně však platí, že v krvavosti se čínský úsek války vyrovná tomu východoevropskému.

3) Mýtus: Válku vyhrála primárně jedna velmoc

Dodnes lze mnohdy najít nejrůznější názorové pře o tom, kdo si vlastně na vítězství připsal největší podíl. Stručná odpověď na všechny podobné spekulace by přitom paradoxně mělo být hlavně pokrčení rameny. Bez obrovských obětí Sovětů a jejich vázání velké části německých vojsk by se západní spojenci neobešli - zrovna tak by se ale Stalin neobešel jak bez západní materiálové pomoci. Američani například dodali Sovětům nejen tisíce tanků a statisíce vozidel, ale také několikanásobně více konzerv, než kolik jich vyrobili sami Sověti. Strategické nálety nebo invaze do Itálie rovněž tvořily významné fronty samy o sobě. O vítězných mocnostech tak lze přinejlepším uvažovat jako o trojnožce - kdyby padla jedna její část, padly by i ostatní.

2) Mýtus: Po roce 1944 bylo rozhodnuto

Při pohledu zpět dnes mnozí "generálové po bitvě" hodnotí smysluplnost mnohých posledních operací války - od bombardování Plzně po shození jaderných zbraní na Hirošimu. Faktem je, že při dnešních statistických date lze říct, že i při potenciálním úspěchu německé protiofenzivy v Ardenách nebo konvenční invazi USA do Japonska bylo zřejmě rozhodnuto - válku by dříve či později vítězné mocnosti nejspíše vyhrály. Jenže v roce 1944 a 1945 tato historická perspektiva lidem jaksi chyběla a lidé umírali i v posledních dnech války, stejně jako ve dnech po ní.

Co si naopak vítězící armády uvědomovaly, bylo opakování historie - Německo už přece bylo poraženo o dvě a půl dekády dříve, a přesto se konflikt opakoval. Podobně jako se Japonsko připravovalo na krutý boj o vlastní města, i Třetí říše šířila informace o "pevnosti Alpy", které budou po pádu Berlína partyzánsky vzdorovat další měsíce či roky. V takové situaci mohlo být osudové zvolňovat tempo postupu.

1) Mýtus: Nacisté skoro vyvinuli jadernou bombu

Slabost pro tajné nacistické zbraně je dneska koníčkem, který praktikuje snad až mnoho nadšenců. Třetí říše skutečně disponovala celou řadou pozoruhodných technologií, ale totéž lze říct i o druhé straně barikády - od tanků T-34 po spojenecké noční stíhače nebo letadlové lodě byly přitom tyto v konečném důsledku efektivnější než proudové stíhačky nebo balistické rakety.

Zřejmě největším mýtem je v tomto ohledu ten, podle něhož byla Třetí říše relativně blízko vyvinutí vlastní atomové bomby. Ironií osudu totiž právě protižidovské zákony donutily Německo opustit právě ty vědce, kteří poté mnohdy napomohli vývoji bomby v USA. Německé továrny pracující na programu atomové bomby byly navíc příliš zranitelné útoky spojenců - což je něco, čeho se vědci pracující v zázemí USA v zásadě bát nemuseli.