4. Portsmouth Sinfonia

Klasická hudba je pojem, s nímž souvisejí tisíce hodin příprav a dokonalé sehrání celého orchestru. Anebo taky ne - malá formace Portsmouth Sinfonia se rozhodla v roce 1970 s představou orchestru jako čehosi šlapajícího jako stroj divoce zamést, a v humorném duchu vytvořila sérii prezentací vážné hudby, jež byla v jejich podání melodická asi jako kočka tahaná za ocas. Dílem vtip, dílem politická deklarace (klasická hudba nebyla zrovna pro chuďase) skrze performování naprosto nesehraného "orchestru" se však rychle stala něčím víc.

Někdo je měl rád kvůli vtipnosti, jiný zase z uměleckých důvodů. Portsmouth Sinfonia se na každý pád nakonec vlivem popularity notně rozrostla, vydala řadu alb, dostala se na čelní příčky hitparády a vznikl o ní dokonce i film.

Na vrcholu sil, jestli se tak stav kapely dá nazvat, měl orchestr skoro 80 členů. Po dekádě působení však nakonec vliv vyčpěl. Dnes snad přesto možná znáte její podání Tak pravil Zarathustra.

zdroj: Archiv

3. Stalaggh aneb zvuky pekla

O formaci milých hudebníků známé jako Gulaggh, dříve pojmenovaných Stalaggh, jsme už psali. Tahle parta podivínů z Nizozemí a Belgie má prapodivnost již v názvu - stalag byly nacistické pracovní tábory, jejichž jména se pak formace pokusila "zmírnit" přejmenováním se podle sovětských koncentračních táborů. 'Gh' jako dovětek pak znamená 'globální holocaust'. Oficiálně by bylo možné formaci přiřadit snad k metalu, pro své sklony k naprosto bizarnímu využívání "přirozených" ambientních zvuků však tíhne i k avantgardě.

Zatímco obvykle však ambient znamená poklidnou monotónnost nástrojů, případně táhlé a opakované zvuky vlaku, deště nebo dálnice, Stalaggh podobně konvenčnímu ambientu řekla „Ne!“ a sáhla raději po chovancích mentálního ústavu, jejich skřeky zastaly roli ambientních vokálů - členové kapely se tím prý snažili navodit autentickou atmosféru koncentračního tábora, což se jim dozajista povedlo. To, co lze totiž slyšet na nahrávce níže, lze totiž označit jedině jako ambience pekla. Výsledkem je skromná, ale fanaticky oddaná množina maniakálních fanoušků a označení nejhůře poslouchatelné kapely na světě!

zdroj: Archiv

2. Zvířecí metal (a hudba obecně)

Co je svět světem, člověk se vždy mohl spolehnout na své nejlepší zvířecí kamarády - od dob lovení mamutů a prvního zemědělství jsme však ušli pěknou dálku, dává proto smysl, že se mnozí snaží aplikovat zvířátka i končin nových, třebas do světa hudby. Zde už lze však pochybovat o tom, je-li to tak dobrý nápad…

Newyorská deathgrindově-veganská (!) formace Caninus tak například došla k tomu, že postavit své nahrávky na štěkání psů a bubnování je příštím krokem v evoluci hudby. Nebyl, Caninus skončil po osmi letech působení poté, co jeden z psích zpěváků zemřel. Pak je tu i formace Hatebeak, jež využívá papouška, anebo všeříkající symfonie 10 tisíc kuřat. Nějakou verzi jiného využití zvířete v hudbě jistě z paměti vytáhnete i vy - obvykle zapamatovanou nikoliv kvůli uznalému pokynutí "To je ale dobrý nápad", nýbrž z přesně opačných důvodů.

zdroj: Archiv

1. Zvuky chirurgického zákroku

Po celé sadě hudebních stylů a nápadů, které působí snad jako by byly vyluzovány Satanovými hlasivkami, si na závěr dáme pro změnu něco upřímně fajnového! Album A Chance to Cut Is a Chance to Cure od sanfranciského elektronického dua Matmos z roku 2001 je totiž z okolních, asi jediným, jež nevyvolává u posluchačů dojem, že sebevražda možná není zase tak špatný nápad. A to navzdory skutečnosti, že u jeho vzniku byl tradičně bizarní nápad vytvořit hudbu ze zvuků chirurgických zákroků a dalších medicínských praktik!

To v praxi znamená, že A Chance to Cut Is a Chance to Cure disponuje samply z amputací, liposukcí, plastických operací, či operací ucha, přitom se však ani za mák nebere vážně a zůstává příjemně rytmické a dynamické. Jenom si člověk u poslouchání nesmí představovat, jaký proboha zákrok může vyluzovat takový, či onaký vysoký nebo čvachtavý zvuk...

zdroj: Archiv